Větrná pavučina

Větrná pavučina

 

Kolem dokola plyne čas

           a zurčí potok pomíjivosti světa

        i rukou              jež hladí

  a chybí každou minutu života

                v nepolapitelné souměrnosti bytí.

 

Zafouká vítr a řasa svanuta z víčka

                                poletuje kol lidské hlavy

                        jakoby polibkem byla milého

              a upřímné oči proto září

        neboť chvějivé polibky mámí sluneční paprsky

                                          jež zadostiučiněním jsou v den

              a v noci jen záře hvězd promlouvá

   však jen tiše             aby neplašila sladký sen

              usínající v srdci.

 

Zelené listí proměňuje se

                             den co den v malířovo plátno

               a duše chtěla by býti barvou

        a rukou          jež tvoří krásu z chaosu šmouh a dotyků.

Foukající nebe kolébá malou kolébku

                     na dřevěném mostě.

Dole šumí řeka

                  a kamenná oblaka se usmívají jen tak.

 

Na výsost spokojená bdí obloha

                       ale za chvíli bude lehce spát.

Louky se točí v hudební spirále klavíru

                   protože dnes nebyl soumrak

           i když hluboká noc kouzlí

                                     v obraze malířova plátna.

 

Pavučina zachycuje zbytky světla

                              a směňuje je za tříšť vln

                     z povzdálí pokukujících po šíji bílých bříz

             v každém dalším okamžiku vzácnějších

                                 neboť oblačné nebe jest

       v milujících dlaních drahocenným démantem

                        a není na světě cennější

                                                     než milovat a být milován.

---